Balení stanů ráno probíhá ve stejně silným větru jako
jejich stavění. Najíždíme na hlavní silnici, která po 50-ti metrech plynule
přechází v štěrko-písčitou cestu. A ta vede až na hranice. Kousek od
startu dnešní etapy potkáváme muže a ženu – cyklisty, tak stavíme a dáváme
s nima do řeči. Týpek je z Francie, baba z Kanady a jedou až do
Číny. Klobouk/přilbu dolů.
Na hranicích je pěknej bordel, a to hlavně co se odpadků
týká. Bonnyes se jede zeptat, jestli nás pustí dopředu. Prej že jo, tak
předjíždíme celou frontu. Ještě tam přiběhne týpek, že prej „turisti“ a že tam
čeká 4 hodiny a jak dlouho ještě bude. Pomáháme mu předběhnout celou frontu.
Když jsme se s nim dali do řeči, zjistili jsme, že jsou to tři italové a
jedou do Mongolska. Mají Iveco 4x4, pěkně vybavená kára. Byrokracie na KZ
straně celkem OK, dvě okýnka, prohlídka zavazadel a za 30 minut hotovo.
Uzbecká
strana byla strašnej vo*er. Ukaž pas, dobrý, támhle jdi k vokýnku. U
vokýnka kontrola pasu, fotka a razítko do pasu. Vyjdu ven a první policajt prej
ukaž pas. Razítko máš? Ne? Tak támhle třetí vokýnko vlevo. Po deseti minutách
ve frontě volá Fox, že prej mirační kartu. Tak zpátky dovnitř, vymalovat dva
výtisky a zpátky k třetímu vokýnku v levo. Kde máš kopii pasu? Nemáš?
Druhý vokýnko po levu! Hahá! Naštěstí mam kopie pasů i víz nás všech čtyř. Opět
třetí vokýnko vlevo. A kopie techničáku máš? Ne?! Opět druhý vokýnko vlevo.
S kopiema pasů i techničáků míříme k oblíbenému třetímu vlevo, kde už
nás předběhli kolegové taliáni. Tak se s nima opět dáváme do řeči. Aspoň
zabijeme čas, páč celník má evidentně času dost.
Když konečně přicházíme na
řadu, ještě není vyhráno, musíme celníkovi vysvětlit, jakou barvu mají naše
mašiny. Jak zazní rachot razítek, je jasný, že je vyhráno. Podpis, sebrat
všechny doklady, vzít mašinu na protidrogovou kontrolu (u mě se nekonala,
celníka odbourala kdákající plastová slepice přikurtovaná k náhradní gumě)
a jsme hotový. Na výjezdu z celního prostoru odevzdat papírek… Uzbekistán
Vás vítá! Zařizujeme strachovku, místo jednoho dolaru nazpátek dostávám
2.500SOM. Tyvole, to budou počty! Měníme dolary a už to začíná. Od směnárníka
(čti „černý trh“) si odnáším 140.000SOM v tisícových bankovkách. Štos, že
bys s tim umlátil velrybu.
Je třeba pohnout, jsou tři třicet PM lokálního ZULU a
zbývá nám 300km do Kungradu. Cesty hodně rozsekaný, většinou je lepší ject po
okraji, kde je štěrk, než po asfaltu, ve kterým jsou jámy, že bys do ní zalez.
Potkáváme Zaka, the solo cyclistu, jedoucího z London do Vietam. Foto,
pokec, výměna suvenýrů (samolepka <=> vizitka), obdarování vodou a jídlem
a … Dojeli nás taliáni. Tak skupinovka auto-moto-kolo a jede se dál. Strašnou
cestu střídá cesta ještě horší. Největší hrůza je ale to, že jedeme 300 kiláků
furt rovně, žádná zatáčka. Jenom horizont, kterej hypnotizuješ a čekáš, co se
za nim objeví. Pokaždý se objeví to samý nic, jenom další horizont 20km daleko.
Kousek před Kungradem se nám nechce čekat na přejezdu, kde široko daleko není vidět
vlak, kterej by se chystal project, tak ho za břinkotu červenejch světel
zdoláváme. Několik místních se svezlo s náma. Tankujem do plna už za tmy a
za ještě větší tmy nacházíme bydlení ala 60. léta na venkově. Baňa, večeře,
tureckej záchod a jdem chrápat.
Žádné komentáře:
Okomentovat