Loučíme se s Gafurem, fotíme se s jeho ženama a
dcerama a vyrážíme na Isfaru. Za Isfarou by měl bejt přechod do Kyrgoše. Najít
se nám ho daří až na podruhý. Poprvý jsme si zajeli asi 16km, správná cesta
vede pěšinou mezi barákama. Na celnici jsme všehovšudy strávili 1 hodinu, žádný
problémy ani na výstupu z Tádžiku, ani na vstupu do Kyrgoše.
První problém
se vyskytnul na hranicích uzbecký enklávy, že prej turisti neprojdou. Ještě
chvíli se snažíme překecat kluky kyrgyzstánský, ale žádnej výsledek. Takže se
vracíme do Batkenu a hledáme novou cestu, která by měla vést do města Oš. Nová
cesta ještě není komplet, takže prvních 10 km krosíme po šotolině. Pak už je
asfalt parádní a my letíme kyrgyzskou krajinou.
Stavíme se na čaj, ale šéf
čajchany (nebo kdo to vlastně byl) je natolik zvědavej na naše výdělky, že rychle
dopíjíme, platíme a jedem dál. V Oši jedeme okolo monstrózní sochy soudruha Lenina.
A prej že je v Ječný!
Jelikož se rychle stmívá, zkoušíme hledat bydlení.
První pokus končí neúspěchem v podobě plotu na konci vsi, druhej je ale
parádní. Sjíždíme do pískovny a s hlídačem domlouváme, že tu přechrápeme.
Maník není proti, a tak míjíme fadromu nakládající písek na Kamaz, kličkujeme
mezi krávama a stavíme stany vedle transformátoru. Pěkně hučí, sem-tam zabublá.
Láďa znovu schazuje nádrž a řeší karbce. Nachází drážky na jehlách, snad je to
příčina jeho (a asi i mejch) problémů s netáhnoucí mašinou. Držim mu
palce, dopíjím čaj, tancuju v kravích hovnech a za tónů Královny noci jdu
chrápat.
Žádné komentáře:
Okomentovat