Vstávam a drobet mě
tlačí hlava. Po sprše kocovina ustupuje, tak posnídáme a balíme se. Ještě
zajíždíme do Kol Avta, obrovskýho bazaru s autopříslušenstvím. Bonnyes
potřebuje ještě jeden litr oleje a taky kupujem sprej na řetěz. A když už tu
jsme, kupuju si ještě samolepku Kazoše, kterou jsem už cestou do UZ koupil nám
všem, všichni si jí nalepili, ale já jí ztratil. Asi vítr jí odfouk. Taky
vybíráme poslední tenge, kupujeme jídlo a pití a jedem se rozloučit za Natou
k ní do práce. Loučení nemam rád, je to pro mě vždycky hroznej moment. A
zvlášť tady v Aktobe, kde nás Nata po jednom večeru bere jako starý známý.
Je to prostě další skvělej člověk, kterýho jsem měl možnost poznat. Takže
poslední foto, pusu, obejmout a jedem, nebo budu brečet. U kruháče na výpadovce
z Aktobe směr Oralsk ještě letmo zkouknu letadla vystavěný za plotem,
naberem ropu a už zase polykáme kilometry.
Krajina se opět mění, teď už konečně
máme okolo sebe zeleno a i sem-tam nějakej ten kopec. Chrápání budem mít u
řeky. Z původního 2- se postupně dostáváme na konečnejch 4-. Že voda je
hnus fialovej a všude bodlák, to bych přežil, ale tyvole těch much! Mraky
mrňavejch mušek, který vlezou do ucha nebo nosu, nedá se před nima schovat, nic
proti nim nepomáhá… Zdatně jim sekundovali komáři. Bonnyes osvobozuje koně,
kterýmu domorodci svázali nohy, aby nemoh utéct daleko. Bohužel ani nemoh
pořádně chodit. Mouchy nás pojezdily hrozným způsobem, tak jdem radši spát, ve
stanu je jich o něco míň než venku.
Žádné komentáře:
Okomentovat