30. listopad 2012. (Pod)zimní pivo superteneráků, Pivovarský klub, Prágl. Ještě než vidláci zbořili Karlín a sebe, nahodil Fox myšlenku udělat nějakej pořádnej vejlet. A prej Bajkal. Jasný, vole, na to se napijem… Konec okolo sedmý ráno, někde na Žižkově, RUM… Pár dní na to přišel od Foxe mail, prej jestli si pamatujem, co že jsme to vymysleli. Všichni jsme si kupodivu vzpomněli, jen jsme do tý doby stihli vystřízlivět a začli na to nahlížet realisticky: kolik si můžem vzít volna, kolik do toho vrazit peněz, …?
Z původní opilý myšlenky tak začal krystalizovat
reálnej plán vyrazit na východ. Koncem roku Bonnyes zakládá fejsbůkový stránky
tohohle podniku, tzn. jdeme s tim ven, začínáme to rozjíždět: víza, trasa,
sponzoři… Nechceme z toho vyloženě komerční sračku, ale každej groš navíc
se bude hodit. Po počáteční kalkulaci to u sebe vidim na nějakejch sto litrů,
plus-mínus. Předpokládaná trasa vede přes Ukrajinu a Rusko do Aralsku
v Kazachstánu. Odtud přes Uzbekistán do Turkmenistánu, kde se nalodíme na
trajekt, a přes Kaspik se přeplavíme do Ázerbajdžánu. Pak Arménie a Gruzie, a
přes Turecko domů. Vypadá to jednoduše. Jenže…
Je půlka ledna 2013 a my získáváme první informace k cestě.
Potvrzuje se nám, že to vůbec nebude p*del. Hlavně zařizování víz bude rachot.
Vzal jsem si je na starosti já, takže všechny detaily mam z první ruky.
Ambasády nereagujou na telefonáty ani na e-maily, získaný informace se diametrálně
liší, … No prostě bordel. Fox zkouší malovat trasu. Taky pěkná pakárna, páč mapy
říkají něco, ale realita je jiná - hodně prozradí fotky v Gůgl értu příp.
Panoramio. Kolikrát je z toho člověku smutno, když vidí, čím by měl
proíždět. Bonnyes zkouší oslovovat sponzory. V průběhu zimy se k nám
ještě přidává Lachtan, kterýho znám ze společnýho vejletu na Ukrajinu a do
Rumunska. Jeho největší přání je doject do Stalingradu, teda do Volgogradu. Tak
to hned zahrnujeme do trasy jako další z cílů.
V únoru se snažim sehnat nějaký mapy, ale není to
jednoduchý. Hlavně Kazachstán a Irán dělaj problémy, páč podrobná mapa těchle
států prostě neni nebo jsem na ní nenarazil. Bonnyes přichází s informací,
že by nám jeden člověk rád přispěl určitým obnosem na náhradní díly. Prej jen
tak. Ty vole, je tohle v dnešní době ještě možný?! Snad to vyjde…
V půlce dubna 2013 si na RBM rallye přetrhávám přední překřížený vaz
v levým koleni. Jsem debil. Ale co naplat, rychle pod kudlu a co nejdřív
začít rehabilitovat. Na doktory mám štěstí, jsou to kapacity. Koncem června je
koleno opravený a začínam se učit chodit.
V července se všichni 4 poprvé scházíme na
Hracholuskách za Plzní. Já ještě o berlích, ale pokrok je výraznej. Dohodlo se
pár věcí, něco jsme si vyříkali a leccos ujasnili. Plánovaná trasa doznala
určitých změn, třeba jako že přes Kaspik nepoplujeme, ale objedeme ho přes
Irán. Důvody jsou dva: 1. cena za trajekt se z původních 200USD podle
načtených zkušeností dokáže vyšplhat až na trojnásobek a 2. trajekt jede, až
když je plnej, takže čeká na zaplnění posledního fleku klidně i tři dny. To by
nám ale už vypršelo azerbájdžánský vízum. Škoda, ale snad ten Irán za to bude
stát!
Okolo půlky října jsme s Foxem dali do kupy finální
podobu trasy. Přes 13.000 km ve 42 dnech, bez ČR je v plánu navštívit 15
států. Co z tohohle vyjde na konci po návratu domů, to nikdo netuší. Jelikož
máme trasu komplet, a víme, kdy kde budem, je na čase začít s vybavováním
víz. S klukama jsme se dohodli, že si víza necháme zařídit od
specializovaný agentury. Kontakt na agenturu jsem dostal od Poubese na
promítání filmu z první rundy Around Africa. Pavel Opatřil ze spol. Moravia
Contact nám vytvořil nabídku, která se neodmítá, takže jsme začali dávat do
kupy potřebný doklady. S obrovskou pomocí pana Opatřila jsme dotáhli do
konce vízovou proceduru, co se vyplnění formulářů týká. Teda skoro-dotáhli.
Ještě nám chyběl Ázerbájdžán. Nicméně pro ostatní státy bylo vyplněno dle
požadavku, přiloženy fotky, kopie techničáků, potvrzení zaměstnavatelů atd. Všechno
tohle jsem 16.12. předal náčelníkovi z MC, ten to zkontroloval a po Novým
Roce začal jednat. My ještě musíme doplnit číslo cestovní pojistky a dodělat
ten Ázerbájdžán.
Ještě ten samý den jsem dostal předvánoční dárek
v podobě telefonátu od Roberta z JoKaRa, kde mám mašinu na servisu. A
že prej hlava je v pejru. Vymlácený závity na sací vačkovej hřídeli (všech
10 namísto jednoho, o kterým jsem věděl) + blbě zabroušený dosedací plochy
ventilů, takže tím pádem i dobitý sedla v hlavě. Nicméně díky Radkovi
z Duchcova se to – zdá se – vyřešilo vcelku rychle a „nová“ hlava je na
světě. Radek ji pošle Robertovi, ten ji zkoukne a podle stavu si jí buď nechám
a zaplatím nebo pošlu zpátky. Cena? 1.800 peněz za kompletní palici. Paráda!
Šťastnej novej rok! Kluci v JoKaRu mákli a mašina
zase vrčí. Ještě prej nastavit karbce podle toho laďáku… Prdlajz laďák, to je
origo, ale je schnilej. No nic, zkusim sehnat nějakej lepší. K tomu ještě
přestala fungovat zadní brzda, tak je pořád co dělat. Kauza „cestovní
pojištění“ – záležitost, která nám každýmu pár nocí nedala spát. Všichni čtyři
jsme pátrali, kde se nechat pojistit, u koho budou nejlepší limity a kterej
ústav nabídne lepší cenu. Asi po tejdnu intenzivního zjišťování, pátrání,
lítání a otravování máme kulový. Kazí to hlavně pojem zvanej „rozsáhlé
neobydlené oblasti“. Co to je, to si každý musí domyslet, nám to nikdo nebyl
schopnej říct a všeobecný pojistný podmínky si hrajou na partyzány – zarytě
mlčí.
Začátkem února přichází Vízový náčelník s blbou
zprávou. Teda, voni blbý zprávy byly dvě, ale ta druhá ne zas tak moc. Totiž…
Podle vyjádření cestovní agentury v Íránu, která zajišťuje číslo rezervace,
je pro vytvoření čísla rezervace nutný mít zaplacenýho průvodce po celou cestu
Íránem, pokud jedeš vlastním vozem. Tak jsme zase – stejně jako u pojištění –
začali pátrat a otravovat. A výsledek? Na ho*no! Získaný informace si
protiřečí, konzuláty buď neví anebo nereagujou na telefonáty/maily. Někdo
tvrdí, že průvodce je potřeba, jinej zase že ne. Bych se pos*al… Koncem února je
to jasný – plán B. Teda, vona ta situace s Íránem vůbec jasná není a právě
proto jdeme do plánu B. Ten zní následovně: cesta tam stejná, tzn. Ukrajinou
prolítnout, potkáme Stalingrad, Astrachaň, v Kazachstánu hned dolů na
Uzbekistán, po Hedvábnej stezce do Tádžikistánu, přes Pamír do Kyrgoše a zpátky
přes Almaty, Aralsk a Aktobe do Ruska. Je to vo fous delší, ale za to horší
cesta. Bohužel musíme anulovat již hotový víza do Kazachstánu a pozvání do
Ruska, takže na vízech ve finále moc neušetříme. A taky po vočku začínáme
sledovat dění na Ukrajině, kde se pro-evropští místní začínají prát
s pro-ruskýma místníma.
Přichází březen a mašina je konečně komplet. Jako jo,
ještě pár věcí chybí, ale je pojízdná a jede jak za mlada. Nová hlava, nový
vnitřnosti karburátoru, novej vejfuk, nová brzdová pumpa, nový ložiska
v kole. Na druhej straně řešim kraviny jako navigace vyskakující
z držáku, prasklina na rámu, ještě bych chtěl převařit páky řadičky a
zadní brzdy na sklopný… Taky se mi už v garage válí nový papuče, který
bych si s sebou měl vzít. Jen nevím, jak je na toho mopeda přivážu.
Stejnej rébus řeší i zbytek party :) Jelikož se v průběhu dubna Ukrajina
se*e čím dál tim víc, rozhodli jsme se – jak říká Bonnyes – tý jejich soutěže
neúčastnit. Místo toho pojedeme přes Bělorusko. Jedinej problém je, že
bělorusové vyžadujou víza. Takže ještě poptat náčelníka, vyplnit formuláře a
poslat je. A pak jenom držet palce, ať to stihnem. Mašina je připravená, zbývá
dodělat držáky na pneu a vyměnit olej těsně před odjezdem.
Žádné komentáře:
Okomentovat