Ráno vstát, co nejvíc se pobalit a už přichází
„supersvarčik“ a jde se na věc. Bonnyes je zavařenej snad za minutu, já za
minut pět. Kluk je borec. Ještě nahodit patky na ráfek po včerejším přezouvání,
zkontrolovat tlak v pneu a dát mašiny do kupy. Jura nám zajistil boršč
v místní kantýně, čímž samozřejmě nepohrdáme. Po jídle dobalit, rozloučit
se, vys*at se (řídkej případ s hustým běháním dohnal i zbytek bandy) a
odjezd.
Plán je doject k čáře s Tádžikistánem. Cesta je dobrá, děr
v asfaltu málo. Potkáváme kluky z Anglie na mašinách. Jeden
z nich hodil tlamu a zničil GoPro, druhej má s*ačku a horečku – veselá parta
jako my. Fotím typickej vlakovej přejezd sovětskýho stylu – masivní železnej
práh vyklápějící se proti směru jízdy. Zaručeně pomáhá.
Přivohejbáme plán a koketujem s myšlenkou přejít do
Tádžiku ještě dneska. Jenže Bekobod je přechod pouze pro místní, tzn. pro
uzbeky a tádžiky, ostatní mají smůlu. Další přechod blízko je Bostan, 40km. No
nic, zkusíme tam doject a uvidíme. Přijíždíme se soumrakem okolo devátý.
Přechod jede ale non-stop, tak začíná válka papírů. Asi jsme bojovali zdatně, páč
slyšíme lahodnej zvuk razítek. Ani nechtěli deklaraci peněz, takže jsem ty dolary
schovával do krku řízení zbytečně. Kontrolor zavazadel ještě vysí*á, že prej
všechno z kufrů ven, ale vysvětlujeme mu, že na něj se*em, že to nebudem
vykládat do prachu a vody. Dal si říct, taky pomohlo zakdákání plastový slepice,
takže mizíme z Uzbekistánu a jedem na tádžickou stranu. Ta probíhá
v naprostým klidu. Sice tam asi hodinu strávíme, ale aspoň máme možnost
vysondovat, jak to v Tádžiku funguje. Bum razítko, podpis a jedem. Welcome
to Tajikistan! Je půl jedný v noci, spaní hledáme poslepu v polích
kousek za hranicí. Opět širák.
Žádné komentáře:
Okomentovat